Jaké to je jet na tábor s dětmi,které žijí v dva tisíce kilometrů vzdálené zemi? Pokusím se vám na tohle odpovědět, ale abyste všechno pochopili, tak to musíte zažít!
Když jsme o tomto návrhu debatovali, byla jsem jednoznačně pro a hlavou mi běželo, že tohle bude super, zkusíme zase něco nového, co nám rozšíří obzory. Dlouhou dobu nebylo jasné, zdali vše vyjde, jestli se seženou potřebné peníze a sponzoři, kteří by dětem cestu a pobyt v Čechách umožnili. To bylo takové nejisté období.
Když už bylo konečně jasné, že všechno klapne a děti za námi přicestují, tak jsme se začali setkávat s názory, které náš nápad odsuzovaly. Ne všichni lidé se rádi pouštějí do nových výzev, někteří mají rádi to, co už léta znají a ze zajetých kolejí moc nevybočují. Ale tímto sami sebe odsuzují k tomu, uvíznout na mrtvém bodě, kde vás už nic zajímavého nečeká!
Ale ani já jsem úplně bez pochyb nebyla: „Jak to zvládnou oni? A dokážeme my naplnit jejich očekávání, ať už byla jakákoliv? Jak moc velkou překážkou bude, byť jen částečná jazyková bariéra? Povede se nám dokázat, že to, co již takovou dobu děláme, děláme s láskou, a jak nejlíp umíme?“ To byly otázky, které jsem kladla sama sobě.
První dojem byl poněkud rozpačitý, děti jen celé rozespalé přeskočily z jednoho autobusu do druhého a my moc nevěděli, jak se k nim máme chovat. A tak byla cesta do tábora tichá, jako snad ještě nikdy. Bylo to hodně zvláštní.
Když jsme děti rozdělili do chatek a oddílů, tak z obou stran opadla počáteční nervozita (jistě víte, o čem mluvím) a věci nabraly normální směr. Vše se rozjelo po kolejích stejně hladce, jako každé léto.
Ze začátku se mi zdálo, jakoby děti byly rozděleny neviditelnou čarou na Čechy X Ukrajince a ani jedna ze stran nechtěla onu pomyslnou hranici překročit a prolomit ledy.
Tohle se ale změnilo velmi brzy a já si ani neuvědomuju, kdy tento zlomový okamžik přesně nasta a od tohoto okamžiku, pro mě asi navždy skrytého momentu, jsem byla svědkem toho, jak se „naše“ a „jejich“ děti baví a hrají tak, jakoby se znaly odmalička z protějšího domu a již celé roky si spolu hrály na pískovišti.
Byly to úžasné útržkovité momenty, které se vám ale vštípí hodně hluboko- Jak si spolu po večeří čutají a křičí na sebe „faul“; jak stojí u umyvadla a půjčují si pastu, protože si ji s sebou vzal jen jeden z deseti vyznavačů dentální hygieny; jak si hrají v bazénu „na babu“ a vy jen těkáte očima z jednoho na druhého a neustále si je přepočítáváte; jak se ve frontě na jídlo navzájem předbíhají, protože jinak by jim ten řízek určitě utekl; jak se navzájem povzbuzují a vydávají ze sebe maximum proto, aby vyhrál právě jejich tým!
A to je přece naprosto úžasné, nemyslíte?!
Ale jeden rozdíl jsem mezi českými a ukrajinskými dětmi přeci jen zpozorovala.
Děti z Ukrajiny jsou srdečnější, než ty naše. Dávají volný průchod svým emocím a pocitům. Křičí nadšením i hrůzou, smějí se i brečí z hloubi duše a je jim úplně jedno, co si o tom pomyslí ostatní!
České děti jsou jiné, spíše se drží v pozadí, nemusí být nutně v centru pozornosti a nápadně vyčnívat z davu.
Samozřejmě to ale neplatí o všech; mezi Ukrajinci najdete stydlína a introverta, stejně jako najdete komika a vůdčí osobnost mezi Čechy.
Ale v tom jádru jsou všechny děti stejné, všechny touží po dobrodružství a s velkou chutí a elánem a chňapnou po všem, co jim nabídnete (a nikdo si nechce čistit zuby, umývat se a chodit brzo spát)!
Snažili jsme se dětem připravit takový týden, na který budou vzpomínat ještě dlouho poté, co se s námi rozloučí, chtěli jsme, aby si s sebou odvážely velkou kupu krásných vzpomínek a zážitků, které si ponesou na své cestě životem, aby si při slově tábor vybavily ty chvíle, kdy smíchy nemohly popadnout dech a to, že když nás opouštěly, tak jim kapaly slzy jako hrachy.
A právě tyto čisté emoce jsou znakem toho, že jsme náš úkol splnili, dobře splnili!
Jezdím na tábory už pěknou řádku let (myslím, že by to mohlo být číslo 12, ale jistá si tím úplně nejsem, protože po takové době o tom člověk ztrácí přehled), ale TAKOVÉ loučení, jaké jsem zažila letos, jsem zažila poprvé v životě!
Nevím jistě, jestli na popsání těchto pocitů a atmosféry vůbec existují ta správná slova, a jestli ano, tak nevím, zda s nimi budu umět správně naložit. Bylo to něco neskutečné silného. Brečeli jsme všichni do jednoho, dokonce i jinak velcí tvrďáci, které jsem snad nikdy předtím brečet neviděla. Bylo z nás jedno velké objímající se klubko, které se už nikdy nechtělo rozpustit, ale muselo. A bylo to těžké, neuvěřitelně těžké!
A nám vedoucím trvalo přesně pět vteřin, než jsme se rozhodli, že za nimi pojedeme do Prahy, kde budou mít svůj skvělý koncert (my měli premiéru už na táboře – heč).
Přirovnala bych to k tomu, že než jdete večer spát, jdete na záchod, úplně automaticky, ani o tom zdlouhavě nepřemýšlíte…. Víte totiž moc dobře, že když to neuděláte, tak vás to bude budit ze spaní - v tom lepším, nebo toho budete později hořce litovat - v tom horším případě!
O tomhle plánu však neměli naši přátelé ani nejmenší tušení! A my jsme na to těšili jako malé děti na Vánoce, narozeniny a svátek v jednom. Nejvíc jsme byli ale zvědaví na jejich reakce, na to, jak se budou tvářit, jestli budou mít radost, že nás vidí. Radost měly, a jakou, panečku!
Děti přišly dříve, kvůli zkoušce s kapelou a my, aby nás ani kousíčkem oka nezahlédly, jsme se schovávali za stánkem s občerstvením a umírali touhou je zase vidět a obejmout!
A pak, když spustily, tak jsme tam nakráčeli s úsměvem od ucha k uchu.
U dětí probíhaly přibližně tyto reakce: (ne nutně v tomto pořadí)
1) výrazy naprostého údivu a překvapení, že nás vidí – skoro zapomněly ZPÍVAT
2) slzy v očích
3) úsměv jak z reklamy na Signal
A když doznívaly poslední tóny písničky, tak jedním jelením skokem seskákaly z podia a druhým se nám vrhly nám do náručí.
V tento moment jsme ke štěstí nepotřebovali vůbec nic, stačilo nám, že jsme zase spolu a držíme se kolem ramen! Vsadila bych se, že jsme byli nejšťastnější lidi ve vesmíru.
Strávili jsme spolu opravdu naplňující odpoledne, naše seskupení muselo budit dojem, že jsme k sobě snad přilepení. Snažili jsme si sebe navzájem co nejvíce užít a urvat si každou volnou vteřinu, protože jsme všichni věděli (ale nechtěli jsme si to připustit), že teď se náš vzájemný čas krátí na dobro.
A jak vypadalo naše loučení v Praze na nádraží?
Těžko soudit, protože jsem to všechno viděla poněkud rozmazaně, kvůli slzám, které si hrály na Niagarské vodopády. Ale myslím, že když si vybavíte tu nejdojemnější scénu z nejdojemnějšího filmu, který jste kdy viděli a vynásobíte ji deseti, tak budete mít představu, jak to tam mohlo vypadat. Jestli bylo předcházející loučení těžké, tak tohle byl level jen pro pokročilé a já jsem teprve začátečník!!!
Nejtěžší bylo vypudit z hlavy myšlenku, že je už nikdy, nikdy nemusím vidět!!
Usmívám se.
Poslední obejmutí.
Výpravčí se zle dívá.
Neusmívám se.
Začínám vytahovat kapesník.
Poslední pohlazení.
Brečím.
Poslední stisknutí ruky.
Vytahuji další a další kapesníky.
Výpravčí začíná být naštvaný.
Smrkám jako o život.
Nastupujeme do vlaku.
Poslední věty.
Dveře se zavřely.
Poslední zamávání.
Na kapesníky kašlu a utírám se všude možně.
Stotunový kolos se dal do pohybu.
Můj brekot připomíná oslí hýkání.
Jedeme.
Děti běží za vlakem.
Máváme jako by na tom závisela celá naše existence.
Dětí běží rychleji a rychleji.
A potom nám zmizí z očí.
Hledáme místo k sednutí.
Sedíme, mlčíme, přemýšlíme, vzpomínáme, brečíme až do Olomouce!
A teď?
Teď víme, že přátelé z Ukrajiny si naše srdce získali neuvěřitelným způsobem a že na ně nikdy, nikdy nezapomeneme!
Konec?
Ne, tohle není konec (NESMÍ BÝT)!
Tohle je začátek nové tradice (MUSÍ BÝT)!
Tímhle bych se chtěla rozloučit a poděkovat!
Děkuji každému, kdo se na téhle skvělé akci podílel, byť malilinkatým dílečkem.
Děkuji ukrajinským rodičům a rodinám, že nám věřili natolik a svěřili nám to nejcennější – své děti.
Děkuji Jirkovi za to, že ho celé tohle napadlo, ale hlavně, že tohle všechno zorganizoval.
Děkuji Naiře, která při tomhle všem stála Jirkovi věrně po boku.
Děkuji Margaritě za přátelství, které mezi námi vzniklo.
Děkuji dětem za to, že jsou skvělé přesně tak, jaké jsou.
Děkuji našemu oddílu a lidem v něm za to, že můžu dělat, co mě baví s lidmi, které mám neuvěřitelně ráda!
A největší dík patří naší nejlepší šéfové za to, co pro nás všechny dělá a za to, že je mým velkým vzorem!
Děkuju za krásné vzpomínky a za to, že mi teď srdce bije silněji
Děkuju všem!
Za TOM Tuři 4105 Olomouc
Valerie Suchomelová
Komentáře
Krásný text. díky Valčo!
:-) Teda, to jsem ráda, že to
:-) Teda, to jsem ráda, že to
Přidat komentář