Jsme tak zvyklí dělat věci po svém, cestovat, pracovat s dětmi, studovat, usilovat o peníze na našich ministerstvech, dělat si srandu z politiků zleva doprava,  pracovat na tom, co nás baví, říkat nahlas své názory a nebát se, že nám za ně někdo dá přes ústa, že...

Že si už vůbec neumíme představit, že to snad někdy bylo jinak. Že by nám ta ústa někdo mohl zavřít, že bychom (koronáč vyjímaje!, tam fakt na spiknutí nevěřme...) nesměli za hranice, že by nám cenzurovali noviny, internet, že by všechny televize byly státní...Že by nám naše policie dala přes hubu tak strašně, že by mladé lidi naháněli a bezdůvodně bili....

Myslím na Bělorusko, na Áňu a Evžena, dva mladé běloruské studenty,  manžele, které jsem před šest nebo sedmi roky navštívil v uprchlickém táboře v Kostelci a pak je přivedl mezi tomíky. Byli s námi na vodě, na brigádě... Nemohli už pod diktátorem milého, až lučního jména, vydržet. Dneska jsou sice od sebe, ale svobodní, ona ve Švédsku s novou rodinou, on myslím v  Praze také v novém vztahu.

Doma jim zůstaly rodiny, nejistota, mlácení kamarádů  a ruské tanky pár desítek minut jízdy od hranic.

Pořád si to připomínejme, je proč!

Tomáš Novotný