Po úspěchu ve finálovém klání tomácké  jednadvacítky ve Sloupu se naše admiralita rozhodla,  že si zasloužíme nějakou tu  odměnu.  A  čím jiným se může vodácký oddíl odměnit, než vodou. A tak jsme v pátek 7.12. vyjeli do aquaparku Babylon Liberec. Bylo tam krásně. 5 hodin uplynulo jako voda. Sjezdili jsme všechny tobogány, zdolávali jsme divokou řeku, proplouvali jeskyněmi, honili se kolem vodního iglú, prohřáli jsme se v sauně i v perličkové lázni. Vše bylo o to úchvatnější, že jsme tam byli místo školy a světe div, skoro sami. Po společném řádění v aquaparku jsme šli na oběd. Oběd byl mňam mňam, dostali jsme pochvalu, že tak málo zbytků ještě nezažili (no bodejť by byli zbytky, když jsme s sebou měli naše dva jedlíky  Bleska s Mařenkou). Po dobrém obědě jsme pokračovali do IQ parku. Ten se rozrostl už do 4 pater, a tak se každý z nás stal na 2 hodiny vědcem, průzkumníkem a badatelem. V praxi jsme ověřili spoustu zajímavých fyzikálních zákonů, zahráli si na hasiče, kouzelníky, fakíry i invalidy. Prošli jsme se kajutou potápějícího se Titaniku, houpajícím se můstkem a navštívili i starou štolu. Z IQ parku jsme přešli do zrcadlového labyrintu. V něm nejdéle bloudil naši vedoucí Ťuky s Mírou. Už jsme měli strach, že je nikdy neuvidíme.  Pak následoval strašidelný labyrint a říše absolutní tmy. Sledovat, co se uvnitř děje, bylo obzvláště zábavné pro ty, kteří dění sledovali na kameře s nočním viděním. A na závěr dne jsme si nechali místní lunapark. Zajezdili jsme si na autíčkách, zkrotili divokého býka, pohoupali se, prostě užili si všech pouťových atrakcí. Příjemně unaveni jsme přejeli do Jablonce, kde nám Bob zařídil nocleh na chatě. Dojedli jsme řízky od maminek, popovídali si o dnešních zážitcích a bez velkého přemlouvání ulehli na kutě. Ráno bylo krásně mrazivé a slunečné. Rychle jsme se nasnídali, sbalili a vyjeli dobýt vrchol Ještědu. Cestou na vrchol bylo vše jak v pohádce o ledové královně. Stromy obalené silnou námrazou se třpytily v paprscích slunce, vše podbarvené sytě modrou oblohou.  Z vrcholku byla vidět snad celá naše republika. Známé vrcholy, jako Trosky nebo Sněžka se zdály tak blízko, že si na ně šlo téměř sáhnout. Potom, co jsme se náležitě pokochali, ohřáli a občerstvili, jsme zahájili sestup dolů. Ti silnější a odvážnější seběhli, či spíše se skutáleli dolů sjezdovkou a my ostatní jsme šli zpět cestou, kterou jsme přišli. Normální člověk by toho už měl dost. Ale Kadeti ne. Ti si ještě vymysleli, že si půjdou zatrénovat na cvičnou horolezeckou stěnu do Liberce. A tak jsme ještě 2 hodiny zdolávali jednu cestu za druhou. Míra s Ťukym zatím šli opravit zamrzlý autobus. Ve tři jsme se sešli, naobědvali se, nasedli a hurá domů. Asi se nikdo nebude divit, že jsme si cestou domů trošku zdřímli. Byla to opět jedna z akcí, při které jsme za krátký čas prožili spoustu dobrodružství. ˇ

TOM 19208 Kadet Červený Kostelec