Poslední květnový víkend jsme se rozhodli, že využijeme slušného počasí a po delší době splujeme řeku.

A protože mnozí z nás jeli řeku poprvé a bylo mezi námi i dost nováčků, padla volba na Opavu, která je pomalejší a ne tolik náročná. Trasa byla navržena tak, že jsme vlakem dojeli do Mokrých Lazců, odtud jsme se přesunuli k řece, kde jsme nafoukli lodě, rozdělili vesty, pádla i posádky a vypluli jsme na sedmnáctikilometrovou trasu po naší „domácí“ řece. Kupodivu až na jednoho člena (Toma) řeku v tomto úseku nikdo nikdy nejel.  Ti nejmenší jeli všichni s někým starším nebo vedoucím, ale plno mladších dětí se dalo dohromady mezi sebou a jelo spolu. Dvakrát po cestě sprchlo. Vždy, když jsme byli unaveni, jsme si dali přestávku a občerstvili se a kilometry k cíli postupně ubývaly. Jezy jsme většinou přenášeli, sjel se vlastně pořádně jen jeden, a velké ocenění zaslouží hlavně Maru s Majdou, které ačkoli byly na lodích spíše začátečnice, tak si na jez troufly a zvládly jej s přehledem. Přímo na vodě se nevyklopil nikdo, největšího „čochtana“  však zažil Dominik, který zaplul do vody u nastupování do lodi k vlastnímu bratranci Kelišovi. K večeru jsme pak již dorazili do kempu v Děhylově, kde na nás čekala moc prima restaurace, kde jsme doplnili síly. Pro některé děti si přijeli rodiče, aby si je na noc odvezli domů. Vedoucí zase po očku sledovali semifinále MS v hokeji, bohužel s přibývajícími góly v naší brance postupně nálada upadala… Spravilo nám ji až zapálení ohně a krásné písničky, když se kytary chopila Tete. Legraci jsme zažili při hře Kdo je kdo a pak již šli spát.

Budíček byl neobvykle dost brzo, už před sedmou, abychom stihli vlak jedoucí do Ostravy. V něm už seděli další děti i vedoucí z Opavy, kteří se přidali pouze na neděli na tradiční květnový Lagori Cup. A už jsme si to šinuli na zahájení této hry a turnaje, který v Ostravě pořádal spřátelený oddíl TOM Čmoudík.  Na louce u Bělského lesa se sešlo více než 120 hráčů z mnoha oddílů. Podařilo se nám postavit dost týmů, dokonce i tým veteránek a dva týmy veteránů, jeden z nich superveteránů s názvem Předseda hraje taky 55 + 40 + 42 (nutno podotknout, že tomuto výrazně dopomohly Kačka s Tete a Sam). Dařilo se nám celkem dobře a odehráli jsme opravdu hodně zápasů. Celkově jsme si odváželi 2. místo, což je krásný výsledek. Také jsme si mohli zapsat do Desítky (dlouhodobá oddílová činnostní hra)  splněný úkol – účast na sportovním turnaji. A už jsme zase po očku sledovali boj českých hokejistů o 3. místo. Ve vlaku zpátky jsme oslavovali jeden gól za druhým, a po dlouhých letech zase bronzovou medaili. I když na naši stříbrnou stejně neměla :-).

Monika Tygřík Ticháčková