Ahoj ústředí,

rád bych se s vámi podělil o to, jak si vede náš oddíl Soptíci, jak pomáháme. Posílám krátkou zprávu a zamyšlení nad současnou situací.

Šijeme, šijeme a zase šijeme, naše oddílová hlavní šička je na roztrhání a navíc ještě pracuje ve výrobě zdravotních potřeb, takže je to též pro ni náročné. Takže z naší strany určitě pomoc funguje a my ji vykonáváme stejně již pěknou řádku let. 

Doba není lehká a nikdo neví, jak vše dlouho potrvá a zda-li se vše vrátí alespoň částečně do starých kolejí. Na některém z dřívějších sněmů si náčelník Tomáš Novotný posteskl, že se lidi více uzavírají do sebe a stávají se z nich individualisté. Teď asi nastane přelomová doba a bojím se toho, aby se tato slova nestala skutečností ve větším rozměru naší společnosti.

Zároveň se též trochu obávám další existence dětských kolektivů, neboť rodiče budou více náchylnější k péči o své děti a ochranitelské pudy vypuknou naplno. Již v práci, kde pracuji vyloženě v ženském kolektivu (pracuji již 20 let v sociálních službách), slyším názory - nikam ho nepošlu, žádné akce, žádné sdružování, žádné tábory, to skončilo, bude sedět doma nebo lítat po zahradě. Jasně, že děti izolaci neponesou dobře a nevydrží to, ale je to k zamyšlení co dál, jak dál, jak to bude se sdružováním a akcemi menšího i většího počtu lidí. 

Věřím, že překonáme společně tuto nelehkou dobu, ale měl jsem potřebu se nad situací zamyslet, jak to bude dál a kam se náš spolek bude ubírat a zda-li vše ustojíme podle našich přestav.

Jsem optimista, takže věřím, že vše nějak s dětským úsměvem na rtu přeskáčeme, ale dnes je každý úsměv schovaný pod rouškou tajemna a je moc vzácný. Člověk vlastně ani neví, jestli ten kolemjdoucí, kterého na ulici dnes potkám, se na mě usmívá nebo je naštvaný, že se budeme muset potkat / míjet a aby náhodou něco rychlým a vteřinovým setkáním nechytil.

Přeji hodně zdaru všem!

Marek Dytrych

TOM 19048 Soptíci