Turistické oddíly Světlušky a Táborníci se ze začátku prázdnin pilně věnují svým táborům.

Nejdříve tábor společně postavíme, potom má každý oddíl zvlášť svůj turnus a pak tábor společně zbouráme. Dáme si jeden týden oddych a potom jedeme na velký vandr. Deset lidí jelo na deset dní s batohem na zádech po horách. Slovensko máme už celé prochozené, dvakrát jsme byli v Banátu a letos jsme se vypravili na Zakarpatskou Ukrajinu po stopách Nikoly Šuhaje loupežníka.

Vyrazili jsme z Rachivu přes Poloniny do Čornie Usti a pak do Koločavy. Byla to nádhera, Poloniny jsou o něco vyšší než naše Krkonoše, ale nerostou tam žádné stromy. Jen trochu jalovčí, spousta borůvek a brusinek. Všude se pasou ovce, krávy nebo koně a výhledy jsou nádherné. Spali jsme výš, než je Sněžka, obdivovali ledovcová jezírka a horské potoky.

Když jsme sešli do Koločavy, poznali jsme, jak těžko se tady lidem žije a jak my doma se máme dobře. Říká se, že každý, kdo tu žije, byl občanem nejméně pěti států, a to ani nemusel vytáhnout paty z chalupy. Každý stát o toto území velice stojí, ale nikdo potom pro lidi, co zde žijí, nic neudělá. Před 12 lety zde byla veliká povodeň a ještě dnes nejsou následky uklizené. Je to vidět hlavně na silnicích, které na některých místech v podstatě neexistují. Lidí si pomáhají, jak umí. V Koločavě jsme bydleli v bývalé četnické stanici, prohlédli jsme si starožitný řecko-katolický kostel a navštívili jsme muzeum Ivana Olbrachta. Dost nás potěšilo, že muzeum vzniklo za podpory Asociace turistických oddílů mládeže. Zážitků bylo opravdu mnoho  a nezbývá než přát obyvatelům, aby se jejich životní podmínky zlepšily a především, aby začali řešit svůj velký problém s odpadky.

Zapsala Bára – Blanka Bočková