Na ústředním stožáru se dnes, 10.3.2010, objevila tibetská vlajka, a to hned z několika důvodů. Připomínáme si jednapadesáté výročí tibetského povstání proti čínským okupantům, které bylo s nebývalou brutalitou potlačeno. Připomínáme si nucenou emigraci duchovního vůdce tibetského národa Dalajlámy. Připomínáme si ale také fakt, že okupace Tibetu stále trvá, stále jsou v této zemi porušována a pošlapávána lidská práva nelidským, nedemokratickým režimem Čínské lidové republiky. Připomínáme si slabost světových elit postavit se čelem proti tomuto zjevnému bezpráví - distancovat se od něj, podniknout kroky, které budou mít na takovýto režim zhoubný dopad.

Před dvaceti lety, v roce 1990 pronesl President Václav Havel v americkém Kongresu tento projev:

Do rodiny člověka máme velmi daleko; dokonce se tomu ideálu spíš vzdalujeme než přibližujeme. Zájmy osobní, sobecké, státní, národní, skupinové i chcete-li firemní stále ještě povážlivě převládají nad zájmy vskutku obecnými a globálními. Stále jsme ještě poplatni zhoubnému a veskrze pyšnému dojmu, že člověk je vrcholem stvoření a nikoli jen jeho součástí a že tudíž smí cokoli. Stále ještě mnoho lidí říká, že jim nejde o sebe, ale o věc, ale přitom jim jde prokazatelně o sebe a nikoli o věc. Stále ještě ničíme planetu, která nám byla svěřena, i její okolí. Stále ještě zavíráme oči před rostoucími sociálními, civilizačními i etnicko-kulturními konflikty dnešního světa. Čas od času říkáme, že anonymní megamašinerie, které jsme si vytvořili, nám neslouží, ale naopak nás zotročují, stále ale nic neděláme pro to, aby tomu tak nebylo.

Dnes, 10.3.2010, jsou tato slova neméně aktuální. Političtí vězni věznění v Tibetu, Číně, Barmě, Bělorusku, Kubě jsou toho dokladem. Vyvěšením vlajky vyjadřujeme solidaritu těmto osobám a ztotožňujeme se s Tibeťany, kterým přiznáváme veškerá lidská práva a právo na sebeurčení. Zároveň se ostře distancujeme od kroků těch našich politických činitelů, kteří sprostě tuto problematiku přehlíží.

Vítek Krajčovič