Píše se rok 2012 přesně 27. duben, když si začínám psát první stránku do svého lodního deníku. Sedím právě u válce ve Wildalpen, což je malebné městečko obklopené 1500m horami, pod nimiž protéká dravá řeka Salza. Koukám zarytě do válce, který mi je zhruba „po sem“ J. Nebo jinak,řeka má právě nadstav skoro metr. Přemýšlím spolu se svým kamarádem Márfym a oba koukáme, jak válec postupně pohlcuje nezkušené vodáky, kteří se po chvíli vynořují a chytají házečku. Po půl hodině zjišťování taktiky jak sjet tento válec, jsme stejně na nic nepřišli, takže jsme se vydali zpátky do kempu, kde už na nás čekal zbytek osazenstva. Situaci jsme řekli Condorovi a ten pokýval zadumaně hlavou a pohladil si vous. Řekl nám moudrou radu, kterou jsme další den nedodrželi a potom to i tak dopadlo. Rozdělali jsme oheň, udělali si po dlouhé 300 km cestě večeři a všichni se radostně rozeběhli do svých hadrových apartmánů.
Když slunce ukázalo první paprsky, většina lidí se začala sápat ven ze svého vigvamu a zhruba za 20 minut jsme už všichni spokojeně pojedli snídani. Předtím, než měl šaman velký Inčučůna (Márfy) prozření o přírůstku lidu, jsme napumpovali lodě. Každý si vybral svoje pádlo, vestu a neopren. Když jsem se po dalších 10 minutách dostali všichni do neoprenů, tak jsme vypadali jako na sletu závodníků formule 1. Když jsme odráželi od břehu se vším potřebným co má v lodi být, v hlavě se mi honily špatné myšlenky. Byl jsem zadák a pádlo jsem nedržel skoro rok v ruce, takže jsem měl bobky. Válec ve Wildalpen všichni zvládli projet bez problémů, a byla řada na nás. Proud nás nesl a čím blíže jsme se dostávali, tím jsem cítil větší tlak na prsou. I když jsem dostal návrhy typu: pojedeme to bokem, nebo na vestě, raději jsem to vzal středem a i když nás válec vyhodil asi metr nad vodu, tak jsme ho také sjeli. Následovala těžká místa. V půlce se nám vykoupal Párek pan Vogo a mladičký Vogo, kteří zřejmě potřebovali zchladit svoje silně napjaté mozkové závity. I když byli velmi silní,vlna, která měla přes dva a půl metru, byla prostě silnější. Všechno jsme pochytali a jeli dál. Když jsme dojeli k poslednímu místu, kde auto mohlo zastavit, tušili jsme, co nás čeká. Píši schválně tušili, protože před tím co se objevilo za zatáčkou i strach se schoval radši do neoprenů. Před námi se valila voda do úzké soutěsky s velmi těžkými místy. Mohli jsme teď doopravdy spolehlivě říci, že sjíždíme řeku o obtížnosti WW4. Prvního půl kilometru se obešlo bez cvaku, i když někteří členové flotily měli menší problémy. Naši plavčíci Štekal a Ježek v kaňonu objevili takzvaný trychtýř (válec z obou stran a za ním vlna vysoká zhruba 3 metry a k tomu působila ještě naneštěstí jako zabalák). Už jsme byli skoro u konce a Condor nás ještě postrašil obřím válcem pod mostem, který kvůli velké vodě prostě zmizel.
Vyčerpáni jsme leželi v kempu na trávě a koukali se na své osmažené ručky, krky a nožičky. Po hodině se osádce naší flotily se opět vrátila síla, a proto jsme začali hrát ringo. Večer jsme se opět sesedli u ohně, povídali si zážitky o prožitém dnu.
Bylo další ráno a já už stál na druhém břehu pod válcem ve Wildalpen s házečkou. Všechny čtyři lodě zdárně projely válec i za stavu 240 cm vody, což značí povodňový stupeň. Zbývali jsme jen my. Dnes jsem byl háček a Márfy zadák. Prohodili jsme si posty, protože minule to prý byla nuda. Když jsme vjížděli do válce, měli jsme příliš malou rychlost na to, abychom válec propíchli. Tak jsme se na sebe podívali spadli do válce i s lodí. Po pěti vteřinách jsem se s lapáním po dechu vynořil. Vedle sebe viděl Mrfa jak se snaží doplout ke břehu.Vylezl jsem, poplácal ho po rameni a šli jsme pro loď. Po cestě nás čekala pěkná podívaná, vlny dosahovaly už výšky, při které jsme v lodi měli pořád dvacet čísel vody. Po dvaceti kilometrech opravdu velmi náročné řeky jsme dorazili k cíli, rozloučili se Salzou, vyfoukli lodě a jeli domů.
Napsal Paťa
Na video se můžete podívat na youtube - www.youtube.com/watch?v=UoGfvQN7hNA